http://www.kajapolivkova.cz/ sport, kolo, bike, triatlon, xterra Sat, 04 Feb 2012 23:45:52 GMT http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Tak a je tu posledni vecer...zitra presun na letiste do Aucklandu a uz jen dlouha cesta domu. O zavode zatim jen ve zkratce.... jeste si to vsechno srovnavam v hlave. Zavod byl v necele polovine prerusen z duvodu velkeho nebezpeci pro zavodniky, protoze v okoli Taupa byla strasne silna vichrice a v lese, kde jsme se prvni 2 hodiny tocili na singeltracich, padaly stromy. Nic podobneho jsem nezazila...pri jizde praskot, rana, kdyz strom dopadl nekde za nami.... poryvy vetru, kdy jsem nevedela, jestli se na kole udrzim... No, komise rozhodla spravne, vsichni jsme v miste odvolani byli v tu chvili moc radi,  ale zavodni srdicko...proste po par hodinach nam to s Petrem prislo lito. Mela jsem to hodne dobre rozjete... No, i tak zazitek. Aby jsme prisli rychle na lespi myslenky, posledni den jsme si snazili naplanovat akcni program. A jestli ze jsme nas pobyt na NZ zacali ve vzduchu, zakoncili jsme ho ve vode. Tedy - na vode, konkretne na raftech. Super akcni vec, kdo se vyzna v hodnoceni obtiznosti, jeli jsme nekolik useku WW5 a udajne nejvetsi komerne sjizdeny vodopad na svete. Fotky mame, budou brzy k videni...vcetne naseho preklopeneho raftiku . Tak...cas bezi, dalsi psani asi uz z Cech.....  Kaja   130 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Tyto řádky píšu z internetové kavárny, v městečku Taupo, kam jsme se přesunuli nejprve letecky z jižního ostrova, pak z Aucklandu autem- cca 280km na jih. Počasí nebylo zpočátku přívětivé,už večer lehce mrholilo, do rána se nezměnilo nic, naopak pršelo ještě víc a od velkého jezera, které se tváří jak moře J, foukal opravdu silný vítr. Ale odpoledne se vyčasilo a tak jsme se mohli i porozhlédnout po krajině a také vyrazit na trénink – na kousíček tratě sobotního maratonu. Už to tady začíná závodem žít, spousta upoutávek, velký stadion se zaplňuje stánky, chystá se několik přidružených závodů….a pak máme ještě jeden postřeh….oficielní název závodu je HUKA XL Chalange 2011. Byli jsme v několika bikeshopech, dokoupit pár věcí na sobotu, a každý z místních, když povíme, na co se chystáme řekne údivně „ uauuu“ …. A podle toho, co jsme si dnes lehce projeli to tedy mazec bude…. krásný, ale těžký. Pro toho, kdo už něco na biku najezdil mě napadá přirovnání, že je to jako cross country závod – ale na 82km! Nahoru, dolu, spousta zatáček, singeltracky zařízlé ve svahu, pořád se něco děje, po asfaltu ani památka. No…uvidíme, zabojujem ! Zítra ráno jdeme na prezentaci, tak se třeba dozvíme další zajímavosti. 129 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Je středa ráno místního času. Balíme věci, čeká nás přelet na severní ostrov a cesta do cca 300km vzdáleného Taupa, dějiště sobotního závodu. Uteklo to hodně rychle, ten čas tady... Včera jsme strávili víc jak půl den poježděním ve vyhlášeném bikeparku, opět spoustu pozitivních dojmů. Kouzlo freeridu tu objeví každý, kdo má alespoň trochu rád kolo. Stavitelé tratí tomu opravdu věnují spoustu času, nápadu a rozumí tomu. Třešíňkou na dortu je jízda kabinkovou lanovkou "Gondola",která stoupá strmě vzhůru a nabízí půvabný pohled na část města a jezero Vakatipu. Je čas prvního loučení...tak "ahoj" Queenstown...třeba ještě někdy...??     128 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Prší a prší a prší….tady prý v jarní čas zcela běžné. Okolní hory ty vodou nacucané mraky jen tak nepustí. Takže pouze dva deštivé dny a pak opět náznak sluníčka patří k těm příznivým předpovědím. Nám to vlastně přišlo i vhod -na trénink to po těch 5 ti hodinách v horách stejně nebylo, vyrazili jsme na prohlídku Queenstownu,tedy hlavně do obchůdků, do místní mini ZOO, a druhý šedivý a mokrý den byl pro nás tak trochu „služební cestou“ – absolvovali jsme dopoledne dvě lekce v místním fitness (obě úplně plné!), RPM (což je náš Spinning) a CX 30, což byla tak trochu neznámá zkratka – a jak se nakonec ukázalo, i tohle cvičení už známe. Jen zkrácená verze na těch 30 min nás překvapila, ale na druhou stranu zaplať pánbůh za to – bylo to nepřetržité posilování břicha, zad, hýždí v dost pekelném tempu! Unavené tělo probralo krátké plavčo a regenerační bazének….no a bylo poledne. Umím si žít, co?  Na zítřek už plánuje bikování, tak snad se pozitivní předpověď počasí naplní. 127 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Tak máme další dny za sebou. Klasicky tu čas letí rychleji, než by člověk chtěl. A ještě si s námi začalo pohrávat i počasí. Nejprve přišlo přes noc výrazné ochlazení, vrcholky okolních hor pokryl čerstvý sníh. Byl to malebný pohled pro oko, ale ten den jsme dopolední trénink na kole odložili a vyrazili s Péťou na golf. Je tu několik golfových hřišť , kam můžete i když nevlastníte zelenou kartu, tak jsme obešli společně 9-ti jamkové hřiště. Já a golf…..no, tuhle kapitolku přeskočím. Ale bavili jsme se. Odpoledne už zas na svou „parketu“, krásné tři hodiny na xc trailech, co máme kousek od domu. Báječné poježdění, které se ale pořádně „zakousne“ do nohou ( což mě dost nahání obavy z blížícího se závodu – tam máme na singeltracích strávit ještě mnohem víc času). Další den a další hrátky zdejšího klimatu – silný a studený vítr, nebe plné mračounů-takže ideální čas na výlet, tentokrát autem na východní pobřeží, až do Dunedinu, kde nám opět Péťa jako správný průvodce naplánoval program….moje srdíčko zaplesalo při návštěvě čokoládovny Cadbury (samozřejmě ochutnávkou lahodné, čerstvé čokolády ), ale největší zážitek byla cesta na divokou pláž a setkání s několika lvouny a lachtaními mláďaty. Vydrželi jseme necelou hodinu pozorovat, fotit, natáčet, klima v tomto koutě jižního ostrova bylo hodně drsné, střídavý déšť, vichr, co podlamuje krok a občas nečekaně vmete písek od očí….a najednou na pár okamžiků vše zaleje slunce. Okamžiky, které stály za to. O den později byl v plánu dlouhý trénink a jako kdybychom si to vymodlili – ráno modrá obloha, teploměr se šplhal pomalu od 12 stupňů po kouskách výš…plán byl jasný – kola do auta, přiblížit se o 20km za město a pak dva traily v oblasti Skippers kaňonu. Mapa, kterou jsme si zakoupili v cykloobchodě měla i barevné označení náročnosti a jelikož už jsme měli vyzkoušené „easy“ traily poblíž dočasného domova, zvolili jsme si modrou, tedy střední obtžnost. Pravda, převýšení raději nikdo neuváděl, ale vrstevnice napovídaly, že by to neměl být žádný extrém. První část začala krátkým stoupáním a strmým sjezdem asi 3km dlouhým singeltrackem,jenž se napojil na štěrkovou cestu a ta nás vedla houpavě nad kaňonem, občas až zbytečně exponované výhledy, ale jinak paráda. Po dvou hodinách jsme byli na začátku druhého kola. Zde vyprávění zkrátím na faktické údaje, protože mi ještě při vzpomínce bolí nohy. Z cca 350 m.n.m jsme museli vyjet do 1350m.n.m. To by nebylo nic hrozného, kdyby to šlo VYJET. Následující 2h se stali téměř z 80% pochodovým cvičením, kdy jsme nespočetněkrát nasedli a sesedli z kola, s přibývající výškou a strmostí terénu už jen a jen tlačili, nechápajíc, jak to místní „kiwáci“ myslí. Nemysleli. Tedy nemyslel ten, kdo ho do mapy zakreslil. Nevěřili by jste, co udělá jedna blbě namalovaná šipka (resp. pět). Náš vybraný trail se měl jet obráceně !!! A to, co jsme pak z těch cílových 1350m.n.m jeli dolů, byla prašná cesta, kam se nechávají vyvézt autem. Good job ! Petře, já se ale na Tebe vůbec nezlobím, jak jsi to vymyslel )))) . Zhodnotili jsme to po 5h dřiny doma, v pohodlí…dobrá příprava na závod – snad už nás nic horšího nemůže potkat. Zvládli jsme i něco nafotit, tak bude vše popisující fotodokumentace :-) 126 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Tak opět krátká zpráva z druhého konce světa. Po uvítacím paraglidu jsme trochu „zvolnili“ :-), zůstali při zemi. Ale i toto tvrzení je relativní, protože jsme vyrazili protočit nohy na kolech a navštívili nedalekou oblast s EASY singeltracky. Foťák zůstal doma, ale to určitě napravíme. Těžko popisovat naše první pocity… mě napadaly jen otázky typu Proč tu nebydlíme? Proč nejsem mladší? Proč jsem tu už nebyla dřív? Proč máme tak málo času? …spousta lidské práce, tvořivosti, přemýšlení, aby to bylo zábavné, pro dravce i méně odvážné, všude rozcestníky, orientační mapky… a ukáznění návštěvníci. Kde je cesta pro bikery, pěšák nejde, kde je spojovací a obousměrná, s úsměvem se vejdou, vyhnou všichni. Ach jo… a pak že to nejde. Takže první ochutnávka dopadla na výbornou, v příštích dnech nás čeká návštěva místního bikeparku, kam už určitě vezmeme i ten foťák. Máme za sebou i dva krásné výlety – itinerář i průvodce nám dělá Péťa s Lenku (když zrovna nemusí být v práci). Je tu k vidění spousta krásného, příroda mě bere dech, k tomu psaní nestačí, určitě připravím bohatou fotogalerii. Jedno dopoledne jsme strávili návštěvou a prohlídkou vinařské oblasti Gibbstown Wally Wines, kde produkují nejprestižnější vína N. Zélandu, samozřejmě s ochutnávkou, a protože Léňa v zdejší restauraci pracuje, domluvila nám další degustace a báječný oběd s překvapením : při servírování dezertu jsem dostala dortík se svíčkou, obsluha zazpívala Happy birthday a v češtině napsané přání k narozeninám :-). Jsou to zlatíčka. No a aby nám ty mňamky nezůstaly uložený na břiše, hned druhý den nás čekal 5ti hodinový trek z Glenorchy na Routeburn falls. Jenže nám zas pěkně vyhládlo, ale děti měli okamžitě bezvadné řešení a tak jsme večer navštívili vyhlášený Ferburger… a jak to dopadlo ani psát nemusím :-)). Teď už je ale nový den a tak vyrážíme do další akce. 125 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Po desetihodinovém spánku (a že se mi tu krásně spalo :-) jsme se probudili do slunečného dne. U snídaně jsme si začali plánovat nějaký lehký aklimatizační pohyb, sbalili věci do auta na obhlídku okolí, jenže Péťa nás trochu překvapil. Ten nádherný slunečný den měl ještě jiné parametry (vysvětlení se nám dostalo o pár desítek minut později) a tak se během chvíle (tedy to už jsme jeli v autě) byl plán pozměněn (nikoliv námi :-)) a jeli jsme na sraz s jedním sympatickým chlapíkem ...který se věnuje paraglidingu. Vyvezli jsme se do místního zimního střediska Coronet Peak a krátce po 11 h už jsem stála připoutaná ve výzbroji, trochu podobné, jako byla na tandemový seskok. Vlastně jsem se ani nestačila bát... krátký rozběh a už jsme si to kroužili nad okolními štíty. Počasí bylo úžasný, stejně tak i termika byla (to říkal náš instruktor Petr) velmi příznivá, pohrával si s náma přes dvacet minut... stoupání, houpačka, vývrtky... no, žaludek se začal po chvíli bránit, ale zážitek báječný. Po mě šel na řadu Petr a vyslali jsme nakonec i juniora, i když pro něj pohoda - nebyl nováček, jako my. Takže adrenalinek hned první den, ale popravdě – nemusím to šponovat dál. I když místní agentury nabízí velké množství akcí, kdy už jen u shlédnutí promo videa, se mi potí ruce. A mezi námi – vypadá to, že i bikovaní po zdejších trailech bude dostatečně hodnotný prožitek. 124 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Tak už jsme tu. Po dvoudenním cestování nás přivítal Queenstown, sice trochu chladnějším počasím, ale půvabnou přírodou. Zatím se rozkoukáváme, bojujeme s časovým posunem, Péťa s Lenkou nám připravili grilovačku, tak jsme ochutnali zélandský beefsteak a za chvíli jdeme spát... bude sedm večer a my se cítíme jak po nočním mejdánku - už třetím za sebou :) 123 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Dny babího léta, letos mimořádně povedeného, udělaly z plánovaných závodů na přelomu září a října příjemně strávené dny. První byl v Říčanech, kde už čtvrtý rok za sebou pořádá parta nadšenců krásný cross country závod - Jurečkovská šlapka. V dnešní době, kdy se pořadatelé snaží spíš o masové akce maratonského typu, jsme se moc těšili. A oprávněně - byla připravená technická, hravá trať, namotaná kolem rybníka Jureček, kde bylo i závodní zázemí. Ženy měly samostatný start a jelikož se tou dobou konaly i jiné závody, konkurence nebyla velká a tak jsem si to báječně užila-systém start-cíl na prvním místě :)   O týden později Symbio cross country, opět poblíž Prahy, další okruhový závod, sice u mě s menší zdravotní indispozicí, ale úspěšně. Nebylo to zadarmo, naopak jsem na hladkých pláštích udělala v prvním kole technickou chybu a poroučela se v docela velké rychlosti na mokré trávě k zemi, pěkně smykem a pak po zádech jsem dofrčela až do kopřiv,na které mám alergii. Následující noc jsem skrz pekelné svědění téměř nespala. Ale to nic neubralo na spokojenosti, ten den jsme směřovali s Petrem ke stupňům třikrát - moje vítězství jsme podtrhli oba výhrami drobností v tombole :) Původně to mělo být příjemné zakončení sezóny, ale nakonec je vše jinak........ Loni jsem po doběhu do cíle Xterry na Hawaii (notně vyčerpaná), prohlásila, že další rok už ne. I kvůli nataženému úponu, který mi znemožnil delší čas běhat, jsem se pro letošek soustředila jen na bikové závody (a ráda:-), ale taky se trápila se zdravím. Nikoliv s úrazy (naštěstí), ale opakovaně antibitoka na záněty průdušek, boreliózu....byla to pro mě taková podivná sezóna. Ne, neúspěšná, ale i tak jsem se spíš těšila na poslední naplánované závody. Jenže je to nakonec jinak. Je konec října a já stále brázdím okolní lesy,snažím se držet formu. Závěr se posouvá - 9. listopadu odlétáme na Nový Zéland, kde se na konci měsíce, přesně 26.11. jede Mezinárodní mistrovství NZ v bikemaratonu. Závod je zařazený v kalendáři UCI, organizátoři slibují krásný, ale velmi těžký závod na 82km, kde 60km tvoří singeltracky. Uf...snad přežiju ! Ten výběr destinace není náhodný - spojení velké sportovní akce a setkání (po roce) s naším synkem, který tam dočasně žije...co víc komentovat :-) 122 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Pomalu doháním příspěvkové manko - už se dostávám k uplynulým dvěma víkendům :-), které jsem strávila v sedle kola a se startovním číslem. První z nich "Trans brody" jsem jela poprvé, šlo o technicky obtížnější, ale pravý bikový závod, kdy asfaltové cesty sloužily opravdu jen k přejzdu do dalšího lesa, plného zatáček, kořenů a jak název závodu napovídá - četným brodům. Závod jsem si nesmírně užila a skončila v celkovém pořadí druhá, cca minutu za českou reprezentantkou, Jitkou Škarnitzlovou. O týden později, tedy uplynulou sobotu, jsem v brzkých dopoledních hodinách rozhýbávala nohy v dejvických ulicích, abych se důkladně rozjela před tradiční Pražskou 50. Tento závod je můj "domovský" a ačkoliv na něm postrádám více technických míst, naučila jsem se jej jezdit, znám na trati svoje slabší místa a naopak vím, kde můžu své zkušenosti zužitkovat. Poslední tři ročníky se mi podařilo vyhrát absolutně v ženské kategorii, ale moc dobře vím, že zatímco, mě každý rok sil trošku ubývá, malým holkám to jde k duhu, konkurence se zvětšuje. Letos jsem věděla o 3-4 holčinách, s kterými budu bojovat. Po startu, v prvním stoupání jsem se pohybovala na 3, resp. 4 místě, ale věděla jsem, že nemůžu jet hned zkraje na 100 %, důležité bylo zachytit skupinu na konci třetího stoupání (ty kopce jdou krátce po sobě), kdy se vjíždí na větrnou část tratě. V těchto silovějších, ale rychlých úsecích mají pánové obecně vždy více sil a tak je pro nás, ženy, dobré se "zapojit" do jejich skupiny a držet se, co to jde. To moje dvě soupeřeky nezachytily a tak jsem se zabudovala na průběžně druhé pozici. Cítila jsem se dobře, i jsem střídala na špici - s cílem dojet skupinu s vedoucí ženou-byla na dohled. Zhruba v polovině závodu se to povedlo. Od té doby jsme jely pohromadě, občas jsem získala pár desítek metrů náskoku, ale nevydrželo to dlouho. Zbývalo necelých 10km do cíle a já horečně přemýšlela, kde zaútočit. Poslední 2km  ve sledu- delší sjezd, asi kilometr po rovině, 400m stoupání a následuje kilometrový sešup po asfaltu, s několikaostrými zatáčkami až do cíle. Věděla jsem, že jsem lepší v terénu, tak jsem to rozjela v sjezdu po louce v lese, získala asi 15 vteřin, poodjela jsme ještě s jedním závodníkem, tempo zcela naplno, kopec byl na 100%, potřebovala jsem ukázat sílu, závěrečný sjezd nebyl s vou. Uf.... konečně cíl a já projela moc šťastná na prvním místě ! Nakonec s minutovým náskokem :-) Ta radost.... bylo to velmi napínavé pro nás obě až do poslední chvíle, což v ženské kategorii nebývá zvykem. Prostě pořádné závodění-nejen silou, ale i hlavou.  Teď doléčuji nachlazení - postupně prošlo celou naší rodinou, já byla naštěstí na řadě až po vítězné sobotě :-)   121 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Poslední týden v srpnu přišla na řadu konečně dovolená.  V „překladu“ to znamenalo, že jsme opustili Prahu i Špindl, kde přes léto máme pracovní povinnosti a vyrazili na pár dní přes Vysočinu do Jeseníků. Samozřejmě vybaveni  biky, věcmi na lezení a dalšími drobnostmi. Ta dovolenková pohoda spočívala v tom, že nám bylo jedno, kolik času kde strávíme. Pár vytipovaných penzionů, resp. hotelů k bydlení, pro jistotu i spacáky a stan. Na Vysočině jsme si chtěli ještě projet závodní trať nedávno konaného světového poháru v Novém městě, která je na mnoha místech technickým oříškem. A pak konečně na vlastní kůži poznat Rychlebské stezky, což jsou víc jak tři desítky kilometrů technických singeltracků, s lávkami, kameny, klopenkami, vybudované v krásném prostředí Jeseníku. Užili jsme si obojího náležitě, téměř bez následků... lehké odřeninky se nepočítají :-).  Při cestě zpět jsme si ještě vyšlápli 12ti kilometrové stoupání k přečerpávací vodní elektrárně Dlouhé stráně, která je mimochodem zařazená mezi 7 největších divů ČR.  Pak ještě návštěva v bikeparku Kouty – v této vesnici je nově vznikající turistické středisko, které má velké ambice se stát jedním z největších a nejmodernějších zimních center v ČR. Nová šestisedačková lanovka, nově vybudované sjezdové tratě, ve výstavbě i ubytovací zařízení... a v neposlední řadě radostné pro nás – pro letní řádění velmi hravé tratě na DH ježdění. Vypůjčili jsme si kola, užili si to (ó, jak příjemná změna lanovkou nahoru... žádné šlapání :-)). Každý den jsme byli na kole, občas dvakrát, i nějaké skalky jsme zlezli, nádherné letní počasí umocnilo naši spokojenost. V Jeseníkách se mi tak líbilo, že jsem se tam o týden později ještě vrátila, společně s pár lidmi z fitka – nejprve sobotní závod Priessnitzova 50, druhý den jsem se stala průvodcem na Rychlebských stezkách.  Moc se nám tu líbilo a je tu k poznání daleko víc, než jsme stihli, tak myslím, že je dost důvodů k návratu. 120 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Uběhla pěkná spousta času od zdejšího posledního příspěvku a tak je i o čem psát :) Po přeléčení "borky" antibiotiky jsem se už těšila na normální režim a taky na závody. V mém kalendáři jsem musela letos právě kvůli zdravotním důvodům vyškrtnout několik oblíbených... Pokud čas dovolil, užívala jsem si čerstvého vzduchu v Krkonoších, sportování už začalo mít charakter cíleného tréninku, musím říct, že ať na biku nebo na silničním kole – oproti domácímu prostředí mi tady v horách přijde vše mnohem zábavnější, o bezpečnosti nemluvě. Když už zmiňuji ty "zábavy" – od místních horalů jsme okoukali nenápadnou kondiční "lahůdku" – chůzi s hůlkama - sjezdovkou nahoru. Na čas, samozřejmě:) A jelikož chůze z kopce dolů je náročnější, jezdí se lanovkou. A ta má interval jízdy 1x za půl hodiny, takže jsme se "hecovali" kdo jak pozdě odspodu vyrazí..protože stihnout chtěli všichni. A tak se ze svižné vycházky občas staly pěkné dostihy, kdy jsme lapajíc po dechu hypnotizovali hodiny na horní stanici lanovky a modlili se, aby páni vlekaři měli pro naše opoždění pochopení (mluvím o desítkách vteřin, víc ani náhodou! ). Postřeh pro zkušenější sportovce: ačkoliv zdoláte za necelou půlhodinu přes 400 výškových metrů, svalové následky (bolavá stehna) jsou výrazně příznivější, než při klasickém běhu, hůlky v rukou udělají velký kus práce. Zkoušeli jsme obojí. Srpnové zážitky. TREK MTB Krakatit aneb Dvě se perou a třetí se směje :-) První víkend, přesně 6. 8. jsem se po dlouhé, šestitýdenní pauze opět postavila na start, tentokrát pořádně terénního závodu KRAKATIT. Počasí víc než luxusní, sluníčko a teplo, jen předchozí průtrže udělali z brdskými kopci své. Bylo poměrně hodně bláta, které udělalo trať ještě víc náročnou. Věděla jsem o konkurenci na startu, ale bylo mi jasné, že musím jet s rezervou, abych vydržela. Dvě třetiny závodu jsem se pohybovala na třetím místě, s nevelkou ztrátou na holky přede mnou. Technika mě bavila, necelých 10km před cílem jsem dojela holčinu na druhém místě, sil bylo dost, poslední kopec a sjezd do cíle. Spokojenost umocnilo vítání speakra, že přijíždí do cíle první žena. Uau.. JÁ..? Ano, defekt totiž zastavil i mou druhou soupeřku, které jsem si na trati nevšimla. Merida BIKE Vysočina: 3 v 1 (tři zážitky v jednom víkendu) Přesně v půli srpna se konal v Novém městě na Moravě veliký svátek cyklistiky. Čechy hostili světovou špičku bikingu, konal se zde SP v cross country, které bylo i mojí velkou láskou. Zároveň byl připraven i závod maratonský, tak jsme už v předstihu utvořili ve fitku početnou skupinu a vydali se na zážitkový víkend. Opravdu se vše vydařilo. Bydlení ve velmi příjemném penzionu, s bazénem, venkovním grilem nemělo chybu. Maratónský závod se v podstatě povedl také nám všem, jen počasí trochu zazlobilo a prověřilo naší morálku – rozjíždět se 30 min před startem v dešti, s vyhlídkou na další dvě hodiny podobného není nic moc. Finále pobytu nás čekalo v neděli, kdy jsme se zapojili mezi tisíce fanoušků a dívali se, jak bravurně zvládají jízdu v terénu Ti nejlepší. A ten úplně NEJ byl náš Jaroslav Kulhavý, v tuhle chvíli již i čerstvý mistr světa, těžko pospat atmosféru, kterou tam příznivci mountainbikingu vytvořili. Jak jsem na začátku zmiňovala, cross country, tedy jízda na technickém okruhu, byla dříve mojí hlavní závodní disciplínou a tak jsem využila možnosti si na trati SP potrénovat. Zůstali jsme na Vysočině do pondělí a pěkně odpočatí jsme vyrazili "ochutnat" místa zvaná Tobogán, ACDC, Rock ´n Roll ... no, máme důvod se sem ještě vrátit :-) Ráda bych pokračovala v pozitivním vyprávění, ale můj "rozlet" přibrzdila pro změnu nemoc. Hned den po návratu z Vysočiny jsem ulehla s nepříjemným zánětem nosohltanu, trošku s komplikacemi, takže nezbyla jiná možnost než opět antibiotika. Holt ten sobotní deštík zanechal následky. Ale i tak to stálo za to a navíc stačil týden a bylo líp. Jsem s psaním teprve v půli srpna, takže ještě mám něco v zásobě :-) ...brzy pro Vás, moji věrní čtenáři dopíšu. Kája 119 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Po delším čase opět pár řádek pro Vás. Nu - co napsat....Titulek neznamená z mé strany nářky nad počasím. I když jsem si právě uvařila horký čaj neb sedím u nootebooku, v špindlerovském bytě a z poza otevřeného okna proudí svěží chladný horský vzduch. Před chvíli ustal déšť a je slabě nad 10 stupňů. Na to si ale nestěžuju. Mětotiž  letošní léto začalo antibiotikovou léčbou boreliózy. Zatím na 3 týdny. Ale jsem pryý imunitně odolná, tak by to mohlo stačit. Jenže už mi to pomalu HLAVA NEBERE !!! Vlastně ano...moje milé přítelkyně z fitka, které byly svědky dvou květnových průšvihů (nejprve odcizená kola a pak ukradené celé auto), říkaly, že průšvihy chodí po třech. Tak jsme hledaly ten třetí...v čase minulém, logicky...Něco málo se našlo, ale myslím, že až tato záležitost tu "silnou trojku" doplní. O těch dvou klíšťatech moc dobře vím, byli jsme spolu v kontaktu přesně 14. května, jedno mi nechalo památku. Ale je v tom, doufám, i něco pozitivního. Moje pocity v posledních třech červnových týdnech, kdy jsem se snažila i o závodní činnost, nestál za moc. Nejprve chřipkové pocity, pak velká únava, neustálá ospalost...nebyla jsem v pohodě. A i co se týče závodění, to bylo jedno velké trápení - aniž bych věděla proč. Už své tělo za ta léta sportování znám velmi dobře a tak jsem nemohla najít důvod, proč při závodě na Lipně a pak o týdenpozději i na mé velmi oblébené trati na Vinařské 50, nejsem schopna jet alespoň svůj standart. To, že jsem vybojovala...no vhodnější výraz by byl "že jsem se protápila" k vítězství ve své kategorii, mě příliš neuspokojilo a byla to přehlídka mé vůle, než umu a síly. Ale i to se počítá... Nicméně se moc těším na lepší zítřky :-)) Teď mám povolené jen pomalé výlety, jezdím pečlivě s měřičem TF, v kurzu jsou tři nejlehčí převody, když přijde kopec, a taky je prostor pro jiné aktivity, i když stejně ve všem hledám udržení kondice :-)  Vám všem, kdo jste sem opět zavítali, přeji hezké prázdninové zážitky, ať už v sedle kol, koní....nebo jen tak pěšmo,opět sem vložím pár fotek, jen co je získám od přátel, s kterými jsemse potkala na Lipně a pak tento týden, ve Špindlerové mlýně. Zdraví Vás   Kája PS. Léto je čas na uvolnění i získávání nových zážitků....jděte do toho, ať už si pohráváte s myšlenkou vyzkoušet tandemový paraglaiding, sjezdové kolo e nabo třeba ferraty... funguje to!  Fajn pocit z něčeho  nového nebo špetka adrenalinu - obojí Vám dobije to baterky..aspoň na chvíli :-)    118 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Další příspěvěk. A další zážitek. Tentokrát ale z kategorie těch, po kterých netoužíme. Jsou chvíle, kdy ....zůstane člověku rozum stát. V sobotní poledne jsme zavítali na pohodový závod, který byl situován poblíž libercké ZOO. Šlo o netradiční, ale zábavné pojetí - kratičká časovka do vrchu, pak po krátké pauze následuje okruhový závod, opět přibližně na půl hodiny. Přijeli jsme ve dvou, našli místo v řadě aut zhruba 100m od startu-takže ideální místo. Tohle slovní spojení si budu pamatovat hodně dlouho. Start..už si to uháním do kopce, nohy pálí, ale docela to jede, brzy umazávám vteřinky z náskoku borce, co startoval půl minuty přede mnou. Cíl - jako všichni lapám po dechu, rychle terénem dolů, připravit se na start cross country. Moje cesta vede k autu, kde si chci rychle doplnit energii PowerBar gelem. V závodním naladění se dívám a .....auto tu NENÍ !!! Nebudu dál napínat, za pár minut mi kamarádka a organizátorka závodu volá místní policii  už víme, že se nejdná o odtah, ale o kráděž ! Během 12 minut nějací gauneři prostě odjeli naším autem, se všema věcma. Stáli jsme na ulici jen v cyklistickém a (naštěstí) s kolem pod zadkem. První, co nás napadalo (tedy hned po prvotním šoku, který se logicky dostavil), byla možnost lokalizovat auto díky našim zapnutým mobilům. Bohužel......ačkoliv policisté vědí, že se konkrétně Octavie v Liberci hodně kradou a putují za hranice, nemají ze zákona  možnost lokalizace přes mobil využívat. Před časem odsouhlaseno poslanci kvůli ochraně soukromí. S přibývajícím časem naděje na nalezení odcizeného auta a nebo aspoň tašek se sportovními i osobními věcmi ubývala. Hodina na policejním okrsku a sepisování protokolu byla z našeho pohledu už vlastně zbytečnost.   Popisovat dlouze pocity je zbytečné. Je neskutečné, co si "lidi" za bílého dne, v poměrně rušné ulici, dovolí a jak málo jim k takové lupárně stačí času. A pak....bezmoc a beznaděj - při pozorování, jakými prostředky se tyto krádeže řeší. Respektive ...neřeší. Tak to je dnes vše......snad brzy zase tady - a s něčím pozitivnějším. PS. Přeci jen něco..minulý týden jsem si užila krásný bikový závod-Jičínskou 50, pečlivě vybraná trasa, skoro žádný nudný asfalt, bezvadná organizace, servis pro závodníky.... Navíc se mi zadařilo a "ochutnala" jsem si hned v prvním letošním závodě vítězství.        117 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Je to víc jak 5 týdnů, co jsem psala o tréninkovém pobytu na Mallorce, pomalu plánovala závodění, včetně akce i pro naší partičku z fitka. Nakonec to dopadlo vše trochu jinak, ale o zážitky rozhodně nebyla nouze. Ať příjemné nebo ty mrzutější...  Ale i o tom je život. Šup nahoru, šup dolu… Začalo to po hned po návratu, kdy jsem musela brát opět antibiotika. Nucené volno jsem tedy využila k plánovanému menšímu chirurgickému zákroku (za lepší zítřky :-), slunečné velikonoční svátky patřily rekonvalescenci, namísto hltání silničních kilometrů jsme vyrazili do ZOO, což byl sice hezky myšlený nápad naší dcerky, leč podobně uvažovalo tu sobotu víc jak 12 tisíc návštěvníků. Další dny už jsem naskočila do sportovního režimu, pár dní strávila pěkně na horách, ve Špindlerově mlýně, kde je po zimě báječný klid, čistý vzduch a kopců kolik si člověk zamane. Při návratu z jednoho tréninku jsem zahlídla inzerci na projížďky na koni. Inspirovaná mojí starší sestřičkou, která už si to vyzkoušela, jsem dlouho neváhala a za pár hodin už sem byla v sedle. Moje kobylka Romča byla nejzlatější, sluncem zalitá krajina Benecka můj dojem jen umocnila. Blížil se dopředu plánovaný víkend s partičkou na Moravě – v sobotu maraton, pak přejezd na Rychlebské stezky na vyhlášenou binovačku. Enže-nebylo mi přáno – dva dny před odjezdem jsem na lehkém tréninku, v jednom dost technickém sjezdíku trochu smolně (nebo že by nešikovně..?? :-)) spadla a přivodila si výron v kotníku, resp natáhla šlachy. Dva dny úplný klid, jen ledování, pak už mi stav dovolil alespoň lehce na silničním kole. Takže bikové závody zase nic… ale to doženu. V uplynulém víkendu už to na něco lehčího vypadalo, ale předcházel tomu pátek, 13. – a ačkoliv nejsem pověrčivá, tentokrát se to naplnilo. Nějací lumpové ukradli z auta 3 DH kola, která měly směřovat do špindlerovské půjčovny, jenž Petr provozuje. Byl to tak mrzutý den, že jsem potřebovala prožít něco hodně pozitivního. A tak to zas byla otázka krátké chvíle, než jsem zavolala kamarádovi, s kterým jsem měla předběžně domluvený tandemový seskok. Domluva – to jde snadno. Ale od chvíle, kdy jsem se dozvěděla hodinu seskoku, mi začalo být docela ouzko. Bála jsem se opravdu docela hodně. Ale jak mi říkal Emil Franěk, můj kamarád a průvodce nebeským letem, strach je biologická záležitost, to musí být, ale přejde a užiješ si to. A měl pravdu. Byl to neskutečně krásný, adrenalinový a emotivní zážitek. To nemá cenu popisovat, to se musí prožít. Tu volnost při minutovém volném pádu, to absolutní ticho, když už Vás nese padák… jéje. Už po několikáté si pouštím svůj videozáznam a užívám si to znovu a znovu…. Že by pro velký úspěch opakovačka ? :-) No – ale teď zas zpátky „na zem“ …už jsem absolvovala pár tréninku v sedle a o víkendu snad konečně na start s číslem. Kája PS1: Fotky budou v galerii. PS2: Velké poděkování mým nejzlatějším instruktorům, kteří mi seskok věnovali. Až se společně mrkneme na DVD, uvidíte, jak Vám křičím ve volném pádu „DĚKUJU“!! 116 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Je úterý odpoledne a tyhle řádky píšu už v „poklidu“ domova.  Do odletu z Mallorky  jsem žádný report nestihla - je to totiž  opakující se situace : poslední dva dny pobytu utečou mnohem rychleji, než ty předchozí. ….vždycky. Zdolala jsem ho.  Letos mi vrchol majestátného Puig Majoru neunikl. Asi jsem si to hodně přála :-). Po dnech, kdy jsem se trápila s virózou ( a protože jsem nebyla vzorně ležící pacient, bylo to se mnou jak na houpačce), mi zbývala neděle jako poslední možnost, kdy na dlouhý a těžký trénink vyrazit. Záměrně píšu trénink, protože mi nešlo o to na ten kopec jen tak vyjet, jako turista „jen co noha nohu mine“.  Probudila jsem se do příjemně svěžího rána, sluníčko bylo v lehkém oparu, což slibovalo teplý nikoliv však vedrem vyčerpávající den. I moje tělo se zdálo připravené.  Tradiční předsnídaňový strečink, pak načerpání energie v hotelové restauraci a honem se připravit k odjezdu.  Po předchozí zkušenosti jsem tentokrát vyrazila o pár minut před skupinou, abych první kilometry rozjela v poklidu podle sebe a otestovala se.  I když jsme předchozí den jeli 120 kilometrový trénink (ale v rovinách), věděla jsem velmi brzy , že to dnes půjde!  Na 15 kilometru jsme měli sraz s dalšími 4 z naší party (a já navzdory propočtům čekala déle-což bylo dobré znamení)-naše cesty se brzo rozdělily-směrem k Puig Majoru jsme se vydali jen ve dvou.  První delší stoupání do sedla Solleru jsem měla v paměti z čtvrtka, kdy jsem pěkně protrápila. Teď to bylo úplně jiné.  Na vršku rychle foto a už sešup do údolí, k moři, kde nás čekal  13 kilometrový výjezd. Zalovila jsem v již zaprášených vzpomínkách, starých …tuším že 8 nebo 9 let, kdy jsem tu jela naposledy, zařadila převod a jako stroj stoupala nahoru.  Průměrný skon je 6,4 %...cesta trvá necelou hodinu, občas jsou krásné rozhledy, občas to bolí…. Prostě „jaký si to uděláš, takový to máš“ J.  Mačkám mezičas, utírám rukavicí upocenou tvář, zdravím se s kolegy-cyklisty, kteří pózují za tunelem, který ukončuje dlouhé stoupání . A je to. Horské ticho, skalnaté svahy kolem, tyrkysově modré jezero s desítkami racků – to je odměna pro každého, kdo se sem vyšplhá.  Následuje dlouhý sjezd po hlaďoučkém asfaltu, ale moc dobře vím, že nohy musí pár set výškových metrů vstřebat. Den je jak malovaný, ještě několikrát zastavíme a fotíme, je nutné doplnit i pití, v podvečer – po šesti hodinách v sedle jsme zpět na hotelu. Necelých 170 km a 2 280 nastoupaných metrů.  Bazén na schlazení, strečink, sdílení zážitků s ostatními. Končí den – mám „splněno“a zářím jak sluníčko.  Jak málo stačí ke spokojenosti…. Cože? Co to píšu?  “jak málo“..? :-) PS. Zážitek navíc … Představte si upocené cyklisty, jak klapají v tretrách po mramorové podlaze napohled velmi slušné restaurace, v ruce dva bidony, sáček s iontovým nápojem, kupují si dvě Coca Coly, potřebují čistou vodu. Usměvavý postarší číšník za barem ochotně natočí vodu, přinese Colu-zeptá se, odkud a kam jedeme, vysekne poklonu za zdolání Puig Majoru a s nadšením nám pár minut vysvětluje a také píše, jak se správně španělsky některá města a místa vyslovují. Pak ještě překládá své jméno a také restaurace ( vyklube se z něj majitel), popřeje šťastnou cestu….to prostě potěší. 115 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Chtěla jsem v tuhle chvíli psát o krásných zážitcích s plánované etapy na nejvyšší vrchol Mallorky, ale vše dopadlo nakonec trochu jinak. Pár dní bojuju s nachlazením, ani dnes při pravidelném ranním strečinku jsem nevynechala kloktání slanou, mořskou vodou, což ale nezabralo na moje neustálé pokašlávání. Jenže ve skupině byla správná bojová nálada, u snídaně jsme řešili tempo, počasí, směr větru při návratu-na smíšené pocity jsem na chvíli zapomněla. První signál, že je „cosi“ trochu jinak (se mnou), byl už při čekání před hotelem. Nastartovaný sportester mi ukazoval zvýšenou tepovku, než obvykle mívám….jenže jsem trénink moc chtěla jet a tak to obratně připsala na vrub ranní kávičce a dobíhajícímu účinku kofeinu. Bylo teplo, nohy v prvních kilometrech poslouchaly, spíš jsem se musela brzdit v tempu-s výhledem na to, co nás čekalo. Vše se nakonec rozhodlo v prvním vážnějším stoupání , měla jsem záměr si hlídat svou TF a tak jsem odřazovala až převody došly, nic lehčího už „v nabídce“ nebylo… a tepy stoupaly k 90 % maxima. Při dosažení sedla pod Sollerem, což bylo poslední možné místo normálního návratu, jsem se musela k situaci postavit rozumně – a zvolit cestu zpět domů, do hotelu. Parta pokračovala dál, za vytyčeným Puig Majorem, já po cestě zpět trochu záviděla, ale následné vyhodnocení i tak téměř 100 kilometrové jízdy v „Training SUUNTO manageru“ mi ukázalo, že jsem se rozhodla správně. Vysoké tepy a naproti tomu velmi malá spotřeba kyslíku, ventilace, vypočtený EPOC, srovnání s jinými jízdami, které z časti vedly shodnou trasou – čísla byla všeříkající. Ono je to s námi sportovci totiž trochu těžké, když zapojíme vůli a ctižádost, dokážeme signály nemoci tak nějak potlačit. A tak doufám, že se dám brzo do kupy (a hodinky mi to potvrdí ) a stihnu ještě nějaký trénink v super podmínkách, které Mallorka nabízí. 114 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Interval příspěvků na osobní web se navýšil na periodu 1x za měsíc….a to mám v tuhle chvíli docela „honičku“  . Je předposlední březnový den a ten trávím, stejně jako loni, v přívětivém klimatu ostrova Mallorca. Cíl jasný-dle cyklistického slengu : „natočit kvalitní kliometry“. Letos je nás početnější skupina - a co je hodně příznivé, jsme výkonnostně docela vyrovnaní. Tak mám bezvadné sparing partnery, tréninky jsou svižné, v rovinatých etapách, které byly od 120 do 155 km , jsme jezdili slušný rychlostní průměr, v kopcovitých to bylo zas motivující zabojovat, když už nohy bolely. Dnes, ve středu, je volnější den, všichni ladíme na zítřejší etapu, která bude z pohledu nastoupaných metrů nejnáročnější –jedeme zdolat vrchol Puig Major, nejvyšší horu zdejšího ostrova. Čeká nás přes 2200 výškových metrů a cca 140 km, podle toho, kudy se budeme vracet domů, do hotelu. Možná to pro mnohé cyklisty není ohromující, ale nám se už pěkně střádá únava, trochu sil také ubírá bacil, co koluje mezi námi (střídavě pokašláváme, imunitu se snažíme posílit kilogramy přírodních vitamínů). Tak se zde brzy ozvu s - doufám – dalšími příjemnými zážitky. 113 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html To nám ten čas letí.... popravdě - vnímala jsem absenci vkládání příspěvků sem, na tyto stránky, ale že je poslední zpráva stará téměř 6 týdnů - to mě až překvapilo!  Nenudím se, to opravdu ne :) , ale o práci psát nebudu. Přelom roku i další lednové víkendy jsem užívala bydlení na horách, luxusní sněhové nadílky -a ač preferuji z běžeckých stylů volnou techniku,tedy skate, letos nešlo v mnoha případech odolat nejideálnějším podmínkám na klasiku, kdy se "modrý extra" postaral o tutový doraz. A tak jsem si užívala vyříznuté stopy v jizerských lesích i pláních, o 50ti kilometrové tréninky nebyla nouze, prostě jsem si letos klasiku hodně oblíbila. Můj lyžařský "rozlet" ale zastavila v půli ledna protivná chřipka, resp. po týdenní léčbě se přidaly komplikace s dýchacími cestami a nakonec jsem musela vše doléčit antibiotiky. To už byl téměř konec ledna,tak pozvolna zase zpět k trochu systematickému sportování. Tělo je potvora - rychle zlenoší ! Ale motivaci mám - v březnu se chystáme na Mallorku, takže je potřeba se trochu připravit, aby si to tam člověk mohl pěkně užít (myšleno zejména v sedle kola :) . Takže kromě lyžování zas válčím na válcích a zažívám si stereotyp šlapání. Ale ještě před tím mě čekají zajímavé akce: mám pozvání od sponzora na testování běžek zn. Salomon, špičkových modelů na r. 2012, o týden později zas mezi prima partu do jičínského fitka na spinningový maraton, kde bych měla kromě vedení jízdy i povyprávět a promítat fotky z Hawaie, a ke konci měsíce mám v plánu jet lyžařské závody ve skiatlonu´- 5km klasicky a 5km volně, tady  "u nás", na Bedřichově. Taková malá sázka ve naší sportovní skupině....tak snad bude dobré počasí....kéž by zas na ten modrý extra !!       112 http://www.kajapolivkova.cz/index2.html Pevné zdraví a spoustu pohodových dní po celý rok 2011 všem, co sem nakouknou :)  přeje Kája 111